Tento článek je převzatý z časopisu Milujte se! Je zkrácený a jeho autor je P. ThLic. Tomáš Klíč, který vyučuje morální teologii na CMTF v Olomouci. 

„Dlouhé sukně, bledá líčka, tak se pozná katolička.“ Tento nepříliš galantní výrok bývá někdy slyšet na adresu věřících děvčat, která se na veřejnosti nerada ukazují s  namalovaným obličejem, hlubokým výstřihem, odhalenými bedry, vyzývavě krátkou sukní nebo hluboko spuštěným opaskem - jak dnes velí převládající módní trendy. Kdo s  povýšeným úsměvem takto mluví o věřících, vychází nejspíš z  rozšířeného kultu těla, který se zvláště v  posledních desetiletích snaží z lidských myslí postupně vykořenit přirozený stud. Křesťané by se z  principu neměli podobnými poznámkami vůbec znepokojovat. Vědí přece, že jejich velkou devizou a cílem je mnohem dokonalejší krása, která má svůj základ v čistém srdci a  která se bez počestnosti v  oblé- kání neobejde. To, že se jedná o  téma dobře známé už v  biblických dobách, vidíme například u  svatého Pavla. Ten na  adresu důstojného chování věřících žen poznamenává: „Ať se zdobí, ale počestně a  cudně: ne marnivými účesy, zlatými šperky, perlami nebo drahými šaty, ale spíše dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se hlásí k bázni Boží.“ (1 Tim 2,9–10)

Nápadně vyzývavé

oblečení se snadno

stává pokušením a 

příležitostí k pádu.

   

    Příležitost k pádu pro druhé

Kolem toho, co se sluší a nesluší na ženy a děvčata (ale i na muže a chlapce), kteří se hlásí k bázni Boží, panují různé názory. Všichni bychom se ale měli shodnout, že křesťan žijící podle Kristova učení se musí bránit hříšné žádostivosti, a to nejen ve svých skutcích a slovech, ale i v pohledech a  myšlenkách (srv. Mt 5,28). Kdo se o  to v  dnešní době poctivě snaží, ten brzy pozná, že právě nápadně vyzývavé oblečení druhých se pro něj snadno stává pokušením a příležitostí k pádu. Děvčata pak ať uváží, že kluci jsou na  tyto podněty ještě daleko citlivější než ony. A protože – jak praví Písmo – „Láska bližnímu neubližuje“ (Řím 13,10), měl by se křesťan ve  vší své svobodě oblékat vždycky tak, aby nepůsobil jako nepřehlédnutelný spouštěč hříšných fantazií. Apoštol Pavel v jiné souvislosti trefně říká: „Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá. (…) Žádný nesmí dbát jenom o  to, co prospívá jemu, nýbrž o  to, co prospívá druhému.“ (1  Kor  10,23–24) Z  toho plyne závěr, že pokud by mě někdo z  věřících v  mém okolí (opakovaně) upozorňoval na  nevhodně provokativní oblečení, měl či měla bych se nad tím vážně zamyslet.                

                                                             

 

Žádný nesmí dbát

jenom o to, co prospívá jemu,

nýbrž o to, co prospívá druhému“

(1 Kor 10,23–24)

 

 Audience u Krále králů

Speciální kapitolu tvoří otázka oblečení do  chrámu. Jisté je, že to, co se hodí na kolo či na pláž, nebude se hodit do divadla, na ples, smuteční obřad nebo pro slavnostní okamžiky typu vysokoškolských promocí. I  když se v  této věci obecné zvyklosti průběžně mění, není ani zde možné jednoduše ignorovat cítění lidí kolem. Volbu oblečení na mši svatou vnímejme ve  víře jako šaty pro audienci u  Krále králů. Pamatujme na  známé evangelijní podobenství, ve kterém špatně pochodil člověk, jenž přišel na  hostinu bez svatebních šatů (Mt 22,11nn). Vím, že mi můžete oprávněně namítnout: „Toto podobenství má duchovní význam.“ Ale pokud by se Ježíšovo slovo neopíralo o  platné zkušenosti z  běžného života, zůstalo by jeho duchovní poselství viset v myšlenkovém vzduchoprázdnu. Oblečení do  kostela zdaleka není jen otázkou cudnosti v  letních měsících. Ta by zde však měla být naprostou samozřejmostí. I  když nad opakem zůstává někdy v  praxi rozum stát, nejsem v  žádném případě zastáncem hlasitého napomínání nevhodně oblečených účastníků bohoslužby od  mikrofonu, odmítání svatého přijímání, či dokonce „vyhazování“ z chrámu (byť by se jednalo o dobře míněnou horlivost strážců poutních míst). Takové radikální postupy můžou bez náležitého vysvětlení nadělat mnohem víc škody než užitku. 

 

Volbu oblečení

na mši svatou

vnímejme ve víře

jako šaty pro 

audienci u Krále králů.