Někdo se může podivit, co má kniha o introverzi a introvertech společného s křesťanstvím. K tomu, abychom se vzájemně milovali, nestačí jen zbožnost - musíme také poznávat typy osobností druhých lidí. Milost předpokládá přirozenost, zdůraznil významný středověký teolog Tomáš Akvinský, klasický introvert, přezdívaný spolužáky jako "mlčící vůl".

Autorka knihy, původně dětská knihovnice, později psychoterapeutka, přiznává, že je sama typický introvert a ve prospěch introvertů píše. Až dosud ovlivňovali všeobecný pohled na introverzi extraverti. Neustále kritizovaní introverti se potřebují zbavit pocitu viny a uvědomit si svou jedinečnost.

Introverze není žádná patologie nebo odchylka, ale konstruktivně tvořivá vlastnost, schopnost naladit se na vnitřní svět a skrze to porozumět vnějšímu světu. Problém působí nepoměr mezi extraverty a introverty (3:1 nebo 4:1) a z toho plynoucí uspořádání společnosti, ale i církví podle extravertního vzoru. Introvert se tak pohybuje denně mezi samými extraverty, kteří na něho neustále doráží, takže má někdy dojem, že jeho vesmírná loď přistála na cizí planetě. Pojmy extraverze a introverze pocházejí z doby S. Freuda, který zdůrazňoval orientaci na svět, zatímco jeho kolega A. Adler kladl důraz na myšlenky a pocity jedinců. C. Jung vycítil, že se dotkli něčeho významného, a přišel s teorií o fyziologicky daném temperamentu, který nelze měnit, jinak hrozí rozbití vnitřní struktury a duševní nemoc. S. Freud, který se s oběma kolegy rozešel, nazval stažení ze světa patologií. Toto chybné pojetí se vžilo, přestože nové výzkumy mozku Jungovu intuici o vrozeném temperamentu potvrdily.

Introverze a extraverxe nemají se vztahem k lidem nic společného. Jedná se o dva odlišné způsoby získávání energie a rozdílné energetické nároky. Introverti čerpají energii z vlastního nitra, příliš vnějších podnětů je zahltí - potřebují se vzdálit a dobít baterky. Mají méně přátel, ale hlubší vztahy, rádi pozorují a naslouchají. K jejich přednostem patří vytrvalost, schopnost proniknout do podstaty, samostatnost a tvořivost. K formulaci myšlenek potřebují čas, váhají, než něco vysloví. Okolí často nechápe, proč neodpovídají a nereagují rychleji, podezírá je z nižší inteligence, že něco tají, nemají čisté svědomí, nejsou normální. Extraverti čerpají energii z vnějšího světa, činností a kontaktů. Milují pestrost, rozmanitost a šíři, vyhledávají zážitky, které pouze hromadí, ale nepřemýšlí o nich. Snadno se vyjadřují, mají hodně známých, samota, rozjímání a relaxace je ubíjí. Oba typy si musí najít vlastní rovnováhu mezi samotou, prostým bytím a mezi kontakty a aktivitami. O extravertech je známo, že snáší obtížně stáří, protože přináší úbytek sil a různá omezení. Právě tady jim mohou introverti ukázat směr.

Autorka vypráví o svých zkušenostech v manželství s extravertem. Jednou se ubytovali v hotelu a museli nejdřív projít hlučným kasinem plném barev, světel a cigaretového kouře. Autorce se udělalo špatně, chtěla rychle do pokoje, zatímco její manžel zářil nadšením a nechápal, co se s ní děje. Když se později probudila, byla obklopená množstvím stříbrných dolarů, které v tom kasinu mezitím vyhrál. Časem se začali ve výběru dovolené střídat, protože partner měl představu „každý den jedna zem“, zatímco ona chtěla zůstat na určitém místě a zkoumat jeho historii a kulturu. Manželskými dvojicemi, z nichž jeden je introvert a druhý extravert, se zabývá i ve své knize. Přestože se oba partneři mají rádi a chtějí spolu žít, nedokážou se zkoordinovat, narážejí na své odlišné životní tempo a rozdílné představy o trávení volného času a zahrnují se výčitkami. Problémy hrozí také, jestliže je rodič extravert a dítě introvert nebo naopak. Konflikty vznikají rovněž mezi introverty a extraverty na pracovišti. Autorka introvertům radí, jak se seznámit s opačným pohlavím, jak si domluvit první rande a jak se pohybovat ve společnosti, protože i introverti touží po normálních vztazích.

Musím podotknout, že křesťanská láska bývá pojatá spíše společensky a extravertně. Životní moudrost, schopnost naslouchat a ochota pomoci jdou stranou. Pokud křesťan nemává a nepokřikuje na všechny strany a nevrhá se na každého kolemjdoucího, hned je podezírán z nedostatku lásky. Jinak výborná kniha polských karmelitánů Řeholní formace řadí introverzi k problematickým vlastnostem, která komplikuje život v komunitě, a připisuje introvertům řadu negativních vlastností. Údajně to jsou lidé bez citu, přitom právě introverti bývají mimořádně citliví a s bohatým vnitřním životem, který však nedávají okázale najevo. Dále jim je přisuzována mstivost. Nevím, kdo si přisvojil právo takto posuzovat duši bližního, do které vidí jen Bůh. A už vůbec nechápu, jak může komplikovat klášterní život mlčenlivý a hloubavý člověk, zatímco upovídané a hlučné osoby klášteru nevadí. Není to spíš fenomén bílé vrány? Komunita rychle vycítí něčí jinakost a začne nenápadně zkoušet, kolik toho dotyčný vydrží. Ten se buď stáhne, což vyvolá další pomluvy, anebo nevydrží a zareaguje negativně. A předsudek o mstivosti introvertů je ihned na světě. Na tento přístup jsem narazila v jednom sekulárním institutu, když jsem se během rekolekcí nedokázala zapojit do společenské konverzace. Dávala jsem přednost rozjímání nad tématem přednášek, a dlouho jsem netušila, že určité dámy se cítí dotčené. Moje doprovázející to považovala za chybný postoj, kterého se musím zbavit, zatímco mým skutečným schopnostem pozornost nevěnovala. Nakonec jsem skončila vyčerpaná, nemocná a s nepravdivým posudkem za branami příslušného institutu, přestože jsem ho mohla svým nadáním obohatit.

Jinakost se stává zdrojem nedorozumění, protože bývá považovaná za neochotu, špatný úmysl a nelásku. Konflikty vznikají i v sekulárním prostředí, ale mezi zbožnými mají specifický charakter a intenzitu. C. Jung charakterizoval introverzi a extraverzi jako dvě chemikálie, které se mohou po sloučení vzájemně proměnit. Kéž by křesťané jeho postoj převzali.

Jste introvert?Jak prosperovat ve světě extravertů  - Marti Olsen Laneyová
Vydalo nakladatelství Euromedia Group Praha 2006, přeloženo z anglického originálu